Daněk evropský

Daněk evropský nebo také skvrnitý (Dama dama L., 1758) je druh z čeledi jelenovití (Cervidae) s lopatovitými parohy, svým zbarvením se podobá jelenu sikovi. Samice se nazývá daněla.[2]

Popis

Kohoutková výška u samců se pohybuje mezi 85 až 110 cm, u samic 75 až 90 cm. Bez kelky (ocasu) dosahují délky 130 až 175 cm (samice 115 až 140 cm), ocas pak měří 18 – 27 cm. Hmotnost samců je 40 až 95 kg, samic 25 až 50 kg.[2] Letní červenohnědé zbarvení je bíle skvrnité. Skvrny jsou v podélných řadách. Břicho, vnitřní strany běhů a zrcátko, tj. bílá plocha v okolí řiti, jsou čistě bílé. Po hřbetě až na špičku ocasu neboli kelky se táhne černý pruh, který lemuje i zrcátko. Kelka je poměrně dlouhá a slouží jako dorozumívací prostředek. Černá kelka je totiž dobře znatelná na bílém zrcátku, v klidu zvěř kelkou neustále pohupuje a při úprku je vztyčená. Zimní zbarvení je tmavohnědé. Skvrny jsou nezřetelné, nebo nejsou vůbec patrné. Paroží je lopatkovité s očníkem a opěrákem, na lopatě tzv. dlani má pak zářezy tzv. krajkování. První prstovitý výběžek na spodu lopaty je pak tzv. palec.[3]

Rozšíření

Daněk pochází z oblastí Středomoří a Malé Asie. Už v době antiky byl chován pro okrasu i chutné maso na území Itálie a jižní Francie, Gaius Iulius Caesar napsal, že Galové chovali daňky ve velkých ohradách. Za vlády Karla Velikého byli daňci z Francie vysazeni v Porýní. Z Anglie jsou uváděni v 2. polovině 11. století, byli tam přivezeni zřejmě v souvislosti s nástupem Viléma Dobyvatele. V téže době byli vysazeni i v Dánsku a Švýcarsku, ve 13. století jsou doloženi na území Uher. První zmínky o výskytu daňků v českých zemích jsou z roku 1465, kdy byli chováni na Moravě v oboře u Podivic na Vyškovsku[4]. V první polovině 16. století se dostali také do Čech, konkrétně do Královské obory v Praze a do Poděbrad.[3] Až do konce 19. století byli chováni v oborách. Tehdy byli vypuštěni do mnoha volných honbišť, kde dosud žijí. V současnosti jejich populace v ČR čítá okolo 39 000 kusů.

V 18. a 19. století byli daňci vysazeni i do Severní a Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland, kde zdivočeli a výrazně konkurují původním druhům býložravců.

Etologie

Obývá listnaté a smíšené lesy. V přírodě je plachý, ale v oborách vychází na pastvu i na otevřená prostranství. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených stádech, dospělí samci jsou někdy samotářští. Říje probíhá v říjnu, přibližně o měsíc později než u jelenů evropských. Samci při ní soupeří o výsadní postavení, obhajují teritorium a přetlačují se parohy. Daněk se v říji ozývá chrochtavými zvuky - rocháním, které vzniká vtahováním vzduchu do hrtanu. Daněk se v říji páří s více danělami. Říje ovšem není tak bojovná jako u jelenů. Březost trvá necelých 8 měsíců. Počátkem léta samice přivádí na svět jediné mládě. To se brzy dokáže postavit na nohy, ale až do stáří několika týdnů většinu času leží. Matka ho kojí 4 měsíce. Celkově lze říci že veškeré projevy (říje, kladení, nasazení paroží atd.) jsou ve srovnání s jelení zvěří posunuté o 3 týdny. Daněk ve srovnání s ostatní spárkatou zvěří působí minimální škody, protože neloupe kůru stromů ani neokusuje jejich výhonky. Živí se převážně bylinami a trávou, na podzim sbírá také kaštany, žaludy a jiné plody. Pokud má možnost, rád navštěvuje pole, kde spásá obilniny, pohanku apod. Pokud jsou daňci znepokojeni, mávají ocasem a ukazují jeho bílou spodní část. Při útěku se někdy odráží všemi čtyřmi končetinami a prudce odskakují.

Ukázka vývoje parohu

(všimněte si růstu a vývoje jednotlivých výsad) 

Jelen evropský

Jelen evropský patří mezi největší (nejmohutnější) zástupce své čeledi. Samci dorůstají 175–230 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 160–240 kg. Samice jsou oproti samcům značně menší, dorůstají 160–210 cm a dosahují hmotnosti mezi 120–170 kg. Ocas přitom měří 12–19 cm a v kohoutku dosahují výšky 120 až 150 cm. Velikost i hmotnost je však velmi proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší  může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách (např. poddruh z Korsiky) mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.

Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou navíc patrná i prodloužená srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena evropského se vyznačují skvrnitým zbarvením, které u některých poddruhů přetrvává i do dospělosti. Mezi zbarvením různých poddruhů jsou patrné odchylky, např. jelen karpatský má i v letní srsti patrné šedavé tóny a nebývá u něj vyvinuta hříva, u západoevropských poddruhů je zbarvení červenější a hříva více vyvinuta. Jeleni z polopouštních oblastí, např. jelen bucharský mají zbarvení spíše plavé nebo žlutavé. U některých poddruhů jsou krční partie výrazně tmavší než zbytek těla.

Nejtypičtějším znakem pro samce jsou parohy, které každý rok, obvykle na konci zimy, shazuje. Na jaře, kdy jelenům rostou parohy nové, jsou porostlé jemnou ochrannou sametovou vrstvou, nazývanou lýčí, která vyživuje rostoucí paroh a později je vytloukána o stromy. Parohy jsou tvořeny kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích navíc objevují jakési výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které rostou a přibývají s přibývajícím věkem.